Alva se k nám dostal vlastně takovou šťastnou náhodou. Dozvěděli jsme se tenkrát, že u Veselých v CHS Surycan mají štěňátka. Věděli jsme, že mají dobrmanku Dinu a můj muž Erich si tenkrát dobrmana velice přál. Ale ještě před naší první návštěvou se situace vysvětlila. Matka štěňat se jmenovala Bianka Zlatá dolina a byla to první vlkodaví dáma, kterou jsme si ve svém životě pohladili. A což teprve její psí dětičky. Přesto, že jsme si doma vzájemně slibovali, že si přece určitě vezmeme pejska z útulku, jak jsme se domluvili, všechno dopadlo jinak. Vybrali jsme si hned největšího černého pejska  - Alvu. A přesně na Štědrý den jsme si jej odvezli. Cestou domů nám na dálnici ještě praskla pneumatika, ale nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme si Alvu vzájemně darovali jako jediný vánoční dárek, jako černý talisman.

Alva nás vždycky těšil svou přítulností a úžasnou radostí při setkávání s lidmi. Jelikož byl naším prvním psem vůbec, dost jsme ho rozmazlili. V období jeho puberty to s poslušností nebylo příliš slavné a tak jsme museli od zkušenějších posbírat dobré rady, což velmi rychle pomohlo. Alváček je přátelský, velmi citlivý a hrdý pes. Raduje se z každé chvilky, kdy se mu věnujeme nebo si naši pozornost vynucuje šťoucháním hlavy. Jako jediný z našich psů zůstane na povel stát a nevyběhne za zvěří. Ne, že by neměl lovecký instinkt, ten má velmi dobrý. Ale asi se hodně trápil, když mi jednou utekl za mladým zajícem (kterého taky dohonil a držel živého mezi předními tlapami, než jsem mu ho sebrala a vrátila přírodě) a já jsem se na něj tak zlobila, že jsem s ním asi tři hodiny nekomunikovala. Alva potřebuje kontakt s člověkem, má rád lidi, miluje návštěvy a ještě nikdy na nikoho nezavrčel. Když měl zápal plic a byl v péči veterinářů na brněnské fakultě, oblíbil si je a jejich bílé pláště. Teď se chová zcela nenormálně. Zatímco jiní psi při návštěvě u zvěrolékaře zkoušejí utéci, jakmile se objeví ve dveřích, náš Alva se radostně k němu vrhá. Když byl jednou v ordinaci zastupoval nový doktor, dost se divil, proč se k němu s vrtěním ocasu řítí pes, kterého v životě neviděl. Jediný problém, který s naším Alvou máme,  je jeho samčí dominance. Jakmile uvidí jiného vlkodava - psa, stane se z něho potenciální rváč a je s ním těžké pořízení. S pejsky menších velikostí se snáší, jen v období hárání našich fen je nemá rád v blízkosti domu. Ale to je celkem logické.

Výstavy nikdy neměl rád, nikdy nebyl ten ležící, spící u výstavního  kruhu a v kruhu potom spíš zlobil, než se vystavoval, ale přesto se může pochlubit několika úspěchy.

V listopadu oslavil Alva 8. narozeniny. Ještě stále vesele skáče přes plot a kouká po holkách. Přejeme mu moc zdraví ….

† D A N N A H   Irmidu

 > podrobnosti                                                                                        

    A k čemu všechny ty tituly a poháry, když jí nemohly zachránit život. Podlehla zápalu plic vyvolanému psincovým kašlem, proti kterému bohužel nebyla očkovaná. Naše neznalost  - něčí nedbalost? Tehdy jsme poznali tu strašnou bezmoc a bolest ze ztráty psího kamaráda.                                                                                                                             Přivezli jsme si ji od Mirky Duchkové z CHS Irmidu, aby měl Alva kamarádku. On místo toho, aby se radoval, jak jsme si to naivně představovali, byl týden uražený a s nikým se nebavil. Ale zanedlouho se stali nerozlučnými kamarády. Dannah byla při kontaktu s lidmi jiná než Alva.  Byla spíš jako pyšná dáma,  která se laskavě nechá obdivovat a trochu s nadhledem pozoruje svět kolem sebe. Opravdu srdečně vítala jen naše nejbližší příbuzné a dobré přátele. Vstoupila na necelé dva roky do našeho života, do naší rodiny a byla jako podzimní slunce. Dokud byla s námi, zářil svět všemi barvami, když odešla do říše snů, zbyl jenom chlad a tma.

CH Z E R A  - Zahoran von Schloss Neuschwanstein     

  > podrobnosti

  > rodokmen

    Kdybychom to brali z hlediska člověčích názvů pro příbuzné, je vlastně neteří Dannah a přivezli jsme si ji z Maďarska jako náplast na bolavá srdce. Alva ležel v těch dnech se zápalem plic z psincového kašle, který dostal od Dannah,  na kapačkách ve veterinární fakultní nemocnici. Jeho vyhlídky na život nebyly velké. Zera byla čtyřměsíční plaché a nedůvěřivé stvoření, kterému jsme museli věnovat mnoho lásky a péče. Zanedbaná fáze poznávání ji poznamenala a tak trvalo velmi dlouho, než se naučila radovat z přítomnosti lidí,  cestovat autem i vlakem, chodit s námi do hospody, komunikovat s dětmi, hrát si a vynucovat si naši náklonnost. Se psy všeobecně se snáší výborně, také kočky nepovažuje za kořist. Jinak má silné běžecké a lovecké sklony. Velmi ráda jezdí autem, jakmile vidí někde otevřená dvířka, už nastupuje. Při jízdě však nepozoruje krajinu, jak to dělá Alva, nýbrž klidně a spokojeně spí. K cizím osobám je zpočátku nedůvěřivá, jakmile si však někoho oblíbí, pronásleduje ho jako stín. Je trpělivá a pečlivá máma.

CH F E R G I E  Surycan

 > podrobnosti

 > rodokmen

    Na velikonoce 2003 se stala třetí členkou naší současné vlkodaví smečky. Bývalá majitelka, než by ji konečně (v patnácti měsících) zaplatila, raději ji vrátila chovatelce Ivaně Veselé - CHS Surycan. Když jsme si Fergii koupili, měli jsme docela strach, jak se bude chovat, protože jsme o jejím životě téměř nic nevěděli. Nejdůležitější bylo, že se shodla s Alvou i se Zerou. Jediná nevýznamná problémová situace nastala, když se šla podívat Zerunce do misky. Zera jí něco velmi nevlídně řekla psí řečí a bleskurychle odhodila asi dva metry daleko. Tento incident měl ale jednoznačně velký výchovný účinek. Fergie - které říkáme Eržika - si už cizích misek nevšímá.

Je to krásná plavá, poměrně vysoká fenečka, která úspěšně prošla svodem mladých a na jaře 2004 se s ní chystáme na bonitaci. Je trochu dominantní a trochu žárlivá, ale velmi milá, poslušná a mazlivá. Při běhu nevypadá tak elegantně jako Zera, je ale ještě mnohem rychlejší.

J O Y    Bedřiška

 > podrobnosti

    Ještě před tím, než se v CHS Bedřiška narodila štěňátka ze spojení Cristina Bedřiška a Giuliani Sagittarius, věděli jsme s Erichem, že bychom si tam rádi vybrali fenečku. MVDr. Zuzanou Málkovou jsme byli informování, jakmile přišel vrh "J" na svět. A pak následovalo dlouhé čekání, zpříjemněné prohlížením krásných fotek na webu, které byly pravidelně každý týden aktualizovány. Směli jsme si vymyslet jméno, což byla velmi příjemná zábava. A pak konečně nastal den, kdy jsme se vypravili za štěňátky. Všechna byla krásná, i kluci - zejména rozvážný Josífek mne chytil za srdce. Ale my jsme si přijeli pro blondýnku - tedy aspoň jsem si myslela. Zatímco Jutta, Jorga a Jaga bojovaly o moji přízeň, držel se můj muž stranou. A poněvadž jsem s výběrem vůbec nespěchala, překvapil mne po chvilce rozhodným sdělením: "Tahle bude naše". K ménu údivu držel v ruce žíhanou fenečku, které jsem si předtím vlastně ani moc nevšimla. Vypadala drobná a bezbranná na jeho velkém rameni a čumáček mu strkala pod bradu. A to je naše JOY. Erichův výběr jsem schválila a ani chviličku jsem toho nelitovala. Joy je kouzelná nejen svým vzhledem, ale i povahou. Je úžasně přítulná a přátelská k příchozím, stále radostná, dobře naladěná. Je ale také poslušná a rozhodně to není výchovou. Ten dar odhadnout, kdy musí poslouchat, si musela přinést v genech. Nechci tím říct, že není tím rozverným štěnětem, které na svých vyzvědačských toulkách rádo dělá nepořádek, občas něco zničí a u stolu zkouší svou velkou tlapou připomenout, že i ona má stále hlad. S její výchovou nám pomohli i naši psi, kteří jí "po psím" vysvětlili, co se smí a na co je ještě moc mladá. Před pár dny jí bylo 5 měsíců - už kouká na svět z pěkné výšky. A její tmavé žíhání na plavém podkladu srsti ji dělá nepřehlédnutelnou v naší smečce.
 

C’EST LA VIE  Mezi kamarády

 > podrobnosti

    Krásná dcera Eržiky a Eisbeara zůstala v naší smečce. Její jméno znamená v překladu „..takový je život..“. A že život je velmi tvrdý, to poznala už tři dny po narození. Dostala silný hnisavý zánět do předních končetin – diagnóza byla velmi nepříznivá a doporučení na uspání celkem logické. Doufali jsme, že silná antibiotika proces zastaví a snad vyléčí. Předpoklad trvalých následků (který se bohužel potvrdil), nás nepřesvědčil o nutnosti euthanasie.
Cvučka (Drobeček) byla a je velká bojovnice. Už jako maličká a nemocná lpěla na životě, bojovala o své místo u mámina cecíku, i přes svůj handicap si nikdy nenechala nic líbit a má veselou, hravou a mazlivou povahu. Vzhledem k poškozenému loketnímu kloubu silně kulhá, což jí ale nebrání, aby skákala jako kozlík, běhala s ostatními, těšila se z našich příchodů a vítala návštěvy. Na procházkách zkoumá okolí, okusuje po vzoru starších fenek hrozny ve vinohradu a šípky přímo z pichlavých keřů. Vodítko nepotřebujeme, nikdy není od nás daleko. Je to známá pokušitelka, nedá nikomu pokoj.
Máme radost z její stále dobré nálady. Na jaře ji po konzultaci s odborníkem očekává možná složitá operace. Neztrácíme optimismus. Někteří naši přátelé jsou ochotni a připraveni nám pomoci, za což moc děkujeme.
Rádi jsme jí poskytli místo v naší smečce a v našich srdcích. A ona nám to vrací svým sluníčkovým pohledem.
 

E VIVA ERŽIKA  Mezi kamarády

 > podrobnosti

    Viva – Vivuška – Miminko- Višvuš, Višounek. Tak jí říkáme a radujeme se z její dobré nálady. Viva je vlastně sestra Cvučky a aniž by to věděla, nejčastěji ji provokuje ke hře. Babča Zuzka už před jejími megatlapkami spíš uhýbá. Jako nejmladší členka smečky nemá mnoho privilegií. Snad až na to, že dostává krmení i v poledne. To se zalíbilo Alvovi a rozhodl se, že i on chce jíst třikrát denně. Na podzimní klubové výstavě na Hluboké zkusíme výstavní premiéru.