Alva se k nám dostal vlastně takovou šťastnou náhodou. Dozvěděli jsme se tenkrát, že u Veselých v CHS Surycan mají štěňátka. Věděli jsme, že mají dobrmanku Dinu a můj muž Erich si tenkrát dobrmana velice přál. Ale ještě před naší první návštěvou se situace vysvětlila. Matka štěňat se jmenovala Bianka Zlatá dolina a byla to první vlkodaví dáma, kterou jsme si ve svém životě pohladili. A což teprve její psí dětičky. Přesto, že jsme si doma vzájemně slibovali, že si přece určitě vezmeme pejska z útulku, jak jsme se domluvili, všechno dopadlo jinak. Vybrali jsme si hned největšího černého pejska  - Alvu. A přesně na Štědrý den jsme si jej odvezli. Cestou domů nám na dálnici ještě praskla pneumatika, ale nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme si Alvu vzájemně darovali jako jediný vánoční dárek, jako černý talisman.

Alva nás vždycky těšil svou přítulností a úžasnou radostí při setkávání s lidmi. Jelikož byl naším prvním psem vůbec, dost jsme ho rozmazlili. V období jeho puberty to s poslušností nebylo příliš slavné a tak jsme museli od zkušenějších posbírat dobré rady, což velmi rychle pomohlo. Alváček je přátelský, velmi citlivý a hrdý pes. Raduje se z každé chvilky, kdy se mu věnujeme nebo si naši pozornost vynucuje šťoucháním hlavy. Jako jediný z našich psů zůstane na povel stát a nevyběhne za zvěří. Ne, že by neměl lovecký instinkt, ten má velmi dobrý. Ale asi se hodně trápil, když mi jednou utekl za mladým zajícem (kterého taky dohonil a držel živého mezi předními tlapami, než jsem mu ho sebrala a vrátila přírodě) a já jsem se na něj tak zlobila, že jsem s ním asi tři hodiny nekomunikovala. Alva potřebuje kontakt s člověkem, má rád lidi, miluje návštěvy a ještě nikdy na nikoho nezavrčel. Když měl zápal plic a byl v péči veterinářů na brněnské fakultě, oblíbil si je a jejich bílé pláště. Teď se chová zcela nenormálně. Zatímco jiní psi při návštěvě u zvěrolékaře zkoušejí utéci, jakmile se objeví ve dveřích, náš Alva se radostně k němu vrhá. Když byl jednou v ordinaci zastupoval nový doktor, dost se divil, proč se k němu s vrtěním ocasu řítí pes, kterého v životě neviděl. Jediný problém, který s naším Alvou máme,  je jeho samčí dominance. Jakmile uvidí jiného vlkodava - psa, stane se z něho potenciální rváč a je s ním těžké pořízení. S pejsky menších velikostí se snáší, jen v období hárání našich fen je nemá rád v blízkosti domu. Ale to je celkem logické.

Výstavy nikdy neměl rád, nikdy nebyl ten ležící, spící u výstavního  kruhu a v kruhu potom spíš zlobil, než se vystavoval, ale přesto se může pochlubit několika úspěchy.

V listopadu oslavil Alva 8. narozeniny. Ještě stále vesele skáče přes plot a kouká po holkách. Přejeme mu moc zdraví ….

Tři roky utekly jak voda a Alváček ve zdraví oslavil 11 narozeniny. Zadní nohy už mu sice nešlapaly jak měly, ale viděl, slyšel, jedl jako nikdy předtím a radoval se.
Byly chvíle, kdy ho nohy bolely, pak zas bylo líp. Ke konci se mu po delším ležení už někdy nepodařilo zvednout. Stále rád cestoval, cítil se dobře v Bedřichově, kde se procházel podle svého. Doma jsme chodili na tři procházky denně. Délku si Alva určoval sám. Jeho zdravotní stav byl velmi dobrý, ale už jsme ho nenechávali samotného a také jsme ho nenechávali na starost nikomu jinému. Užívali jsme si každou chvilku s ním. Věděli jsme, že ani on tu nebude věčně a tajně jsme doufali, že jednou usne a v míru opustí tento svět. Bez jakýchkoli příznaků v předchozím dni nechtěl náš černý kamarád jednoho dne vstát, nechtěl se napít, nechtěl jídlo ani léky. Jeho tělesné funkce začaly vypovídat a v pozdním odpoledni mezi dvěma výdechy opustila jeho věrná psí duše jeho tělo.

Alva byl náš první vlkodav, jedinečný a nezapomenutelný. Odešel v 11 a půl letech a bylo to přesto příliš brzo.

† D A N N A H   Irmidu

 > podrobnosti

A k čemu všechny ty tituly a poháry, když jí nemohly zachránit život. Podlehla zápalu plic vyvolanému psincovým kašlem, proti kterému bohužel nebyla očkovaná. Naše neznalost  - něčí nedbalost? Tehdy jsme poznali tu strašnou bezmoc a bolest ze ztráty psího kamaráda. Přivezli jsme si ji od Mirky Duchkové z CHS Irmidu, aby měl Alva kamarádku. On místo toho, aby se radoval, jak jsme si to naivně představovali, byl týden uražený a s nikým se nebavil. Ale zanedlouho se stali nerozlučnými kamarády. Dannah byla při kontaktu s lidmi jiná než Alva.  Byla spíš jako pyšná dáma,  která se laskavě nechá obdivovat a trochu s nadhledem pozoruje svět kolem sebe. Opravdu srdečně vítala jen naše nejbližší příbuzné a dobré přátele. Vstoupila na necelé dva roky do našeho života, do naší rodiny a byla jako podzimní slunce. Dokud byla s námi, zářil svět všemi barvami, když odešla do říše snů, zbyl jenom chlad a tma.

  † Z E R A - ZAHORAN VON SCHLOSS NEUSCHWANSTEIN

> rodokmen

    Kdybychom to brali z hlediska člověčích názvů pro příbuzné, je vlastně neteří Dannah a přivezli jsme si ji z Maďarska jako náplast na bolavá srdce. Alva ležel v těch dnech se zápalem plic z psincového kašle, který dostal od Dannah,  na kapačkách ve veterinární fakultní nemocnici. Jeho vyhlídky na život nebyly velké. Zera byla čtyřměsíční plaché a nedůvěřivé stvoření, kterému jsme museli věnovat mnoho lásky a péče. Zanedbaná fáze poznávání ji poznamenala a tak trvalo velmi dlouho, než se naučila radovat z přítomnosti lidí,  cestovat autem i vlakem, chodit s námi do hospody, komunikovat s dětmi, hrát si a vynucovat si naši náklonnost. Se psy všeobecně se snáší výborně, také kočky nepovažuje za kořist. Jinak má silné běžecké a lovecké sklony. Velmi ráda jezdí autem, jakmile vidí někde otevřená dvířka, už nastupuje. Při jízdě však nepozoruje krajinu, jak to dělá Alva, nýbrž klidně a spokojeně spí. K cizím osobám je zpočátku nedůvěřivá, jakmile si však někoho oblíbí, pronásleduje ho jako stín. Je trpělivá a pečlivá máma.

Zerunka řídila klidně a vlídně, ale nesmlouvavě naši smečku, ráda se proběhla s ostatními, velmi jí chutnalo a ráda se mazlila. Začátkem května 2008 se jí otevřel zánět dělohy a byla nutná operace. Přivedla jsem ji k přípravě na operaci a rozloučila se s ní poplácáním bez sebemenšího zlého tušení. Ale pak už jsem ji nikdy neviděla živou. Po operaci se neprobudila z narkózy. Byl to nečekaný šok a obrovská bolest a smutek. Zerunka odešla do psího nebe v nedožitých 8 letech. Tichá, milá kamarádka, trochu bázlivá, trochu paličatá a velký lovec. Stále nám po ní bude smutno.

CH F E R G I E  Surycan

 > podrobnosti

 > rodokmen

    Na velikonoce 2003 se stala třetí členkou naší současné vlkodaví smečky. Bývalá majitelka, než by ji konečně (v patnácti měsících) zaplatila, raději ji vrátila chovatelce Ivaně Veselé - CHS Surycan. Když jsme si Fergii koupili, měli jsme docela strach, jak se bude chovat, protože jsme o jejím životě téměř nic nevěděli. Nejdůležitější bylo, že se shodla s Alvou i se Zerou. Jediná nevýznamná problémová situace nastala, když se šla podívat Zerunce do misky. Zera jí něco velmi nevlídně řekla psí řečí a bleskurychle odhodila asi dva metry daleko. Tento incident měl ale jednoznačně velký výchovný účinek. Fergie - které říkáme Eržika - si už cizích misek nevšímá.

Je to krásná plavá, poměrně vysoká fenečka, která úspěšně prošla svodem mladých a na jaře 2004 se s ní chystáme na bonitaci. Je trochu dominantní a trochu žárlivá, ale velmi milá, poslušná a mazlivá. Při běhu nevypadá tak elegantně jako Zera, je ale ještě mnohem rychlejší.

J O Y    Bedřiška

 > podrobnosti

    Ještě před tím, než se v CHS Bedřiška narodila štěňátka ze spojení Cristina Bedřiška a Giuliani Sagittarius, věděli jsme s Erichem, že bychom si tam rádi vybrali fenečku. MVDr. Zuzanou Málkovou jsme byli informování, jakmile přišel vrh "J" na svět. A pak následovalo dlouhé čekání, zpříjemněné prohlížením krásných fotek na webu, které byly pravidelně každý týden aktualizovány. Směli jsme si vymyslet jméno, což byla velmi příjemná zábava. A pak konečně nastal den, kdy jsme se vypravili za štěňátky. Všechna byla krásná, i kluci - zejména rozvážný Josífek mne chytil za srdce. Ale my jsme si přijeli pro blondýnku - tedy aspoň jsem si myslela. Zatímco Jutta, Jorga a Jaga bojovaly o moji přízeň, držel se můj muž stranou. A poněvadž jsem s výběrem vůbec nespěchala, překvapil mne po chvilce rozhodným sdělením: "Tahle bude naše". K ménu údivu držel v ruce žíhanou fenečku, které jsem si předtím vlastně ani moc nevšimla. Vypadala drobná a bezbranná na jeho velkém rameni a čumáček mu strkala pod bradu. A to je naše JOY. Erichův výběr jsem schválila a ani chviličku jsem toho nelitovala. Joy je kouzelná nejen svým vzhledem, ale i povahou. Je úžasně přítulná a přátelská k příchozím, stále radostná, dobře naladěná. Je ale také poslušná a rozhodně to není výchovou. Ten dar odhadnout, kdy musí poslouchat, si musela přinést v genech. Nechci tím říct, že není tím rozverným štěnětem, které na svých vyzvědačských toulkách rádo dělá nepořádek, občas něco zničí a u stolu zkouší svou velkou tlapou připomenout, že i ona má stále hlad. S její výchovou nám pomohli i naši psi, kteří jí "po psím" vysvětlili, co se smí a na co je ještě moc mladá. Před pár dny jí bylo 5 měsíců - už kouká na svět z pěkné výšky. A její tmavé žíhání na plavém podkladu srsti ji dělá nepřehlédnutelnou v naší smečce.
 

C’EST LA VIE  Mezi kamarády

 > podrobnosti

    Krásná dcera Eržiky a Eisbeara zůstala v naší smečce. Její jméno znamená v překladu „..takový je život..“. A že život je velmi tvrdý, to poznala už tři dny po narození. Dostala silný hnisavý zánět do předních končetin – diagnóza byla velmi nepříznivá a doporučení na uspání celkem logické. Doufali jsme, že silná antibiotika proces zastaví a snad vyléčí. Předpoklad trvalých následků (který se bohužel potvrdil), nás nepřesvědčil o nutnosti euthanasie.
Cvučka (Drobeček) byla a je velká bojovnice. Už jako maličká a nemocná lpěla na životě, bojovala o své místo u mámina cecíku, i přes svůj handicap si nikdy nenechala nic líbit a má veselou, hravou a mazlivou povahu. Vzhledem k poškozenému loketnímu kloubu silně kulhá, což jí ale nebrání, aby skákala jako kozlík, běhala s ostatními, těšila se z našich příchodů a vítala návštěvy. Na procházkách zkoumá okolí, okusuje po vzoru starších fenek hrozny ve vinohradu a šípky přímo z pichlavých keřů. Vodítko nepotřebujeme, nikdy není od nás daleko. Je to známá pokušitelka, nedá nikomu pokoj.
Máme radost z její stále dobré nálady. Na jaře ji po konzultaci s odborníkem očekává možná složitá operace. Neztrácíme optimismus. Někteří naši přátelé jsou ochotni a připraveni nám pomoci, za což moc děkujeme.
Rádi jsme jí poskytli místo v naší smečce a v našich srdcích. A ona nám to vrací svým sluníčkovým pohledem.
 

E VIVA ERŽIKA  Mezi kamarády

 > podrobnosti

    Viva – Vivuška – Miminko- Višvuš, Višounek. Tak jí říkáme a radujeme se z její dobré nálady. Viva je vlastně sestra Cvučky a aniž by to věděla, nejčastěji ji provokuje ke hře. Babča Zuzka už před jejími megatlapkami spíš uhýbá. Jako nejmladší členka smečky nemá mnoho privilegií. Snad až na to, že dostává krmení i v poledne. To se zalíbilo Alvovi a rozhodl se, že i on chce jíst třikrát denně. Na podzimní klubové výstavě na Hluboké zkusíme výstavní premiéru.

FANTASTICA  Mezi kamarády

  > podrobnosti

    Fantastica - Fanča, Fany, Fanuška… Naše milá a radostná fenečka. Každého má ráda a vítá ze všech sil. Ať je to človíček či pes.
A to i přes několik operací, s nimi spojených narkóz a nespočetných rentgenů. Ani na doktory nezanevřela, strach je jí cizí. Fany byla už mezi štěňátky moje favoritka, myslela jsem si, že bude zadaná první. Ale neměla ani červenou šňůrku a nevybraly si ji děti, ani nebyla maličká (že Šárko :-)) ani žíhaná jako máma Joy.
Nakonec si ji vyhlídla Helča - holka ze zlatým srdcem, která s předchozím vlkouškem zažila mnoho smutku a těžkých chvil. Ale Fanušku si od nás neodvezla. Osud to chtěl jinak a bylo to dobře. Tři dny po Helenině výběru skočila při ranním krmení naše divoká roční Viva Fanušce na zadní nožku. Nedopatřením. Ale hned jsem věděla, že je zle. Fany naříkala, kousala kolem sebe bolestí a tak jsme nečekali a hned ujížděli do Brna na kliniku Jaggy. Už několik let jsem měla doma navštívenku doktora Beránka. Dala mi ji naše paní doktorka-zubařka a připsala na ni výborný ortopéd. Jenže doktor Beránek byl v zahraničí. A tak začal řetěz špatných náhod, který pro Fanušku skončil vlastně až na vánoce. Ale hned po první operaci jsem si předsevzala, že Fany zůstane u nás, dokud nebude úplně v pořádku. Heleně jsem nabídla poslední holku – First Lady. Po čase na rozmyšlenou si ji vzala a Lejdynka jí doufám vynahrazuje vše. Ale zpět k Fanušce. Na klinice zastupující lékařka napřed na rentgenu dvojitou zlomeninu neviděla. Když ji objevil kolemjdoucí chirurg a po vysvětlení Fany operoval, podařilo se mu dát jeden šroub do růstové zóny. Naštěstí se snímky posílaly doktoru Beránkovi mailem a ten chybu zjistil. Za týden následovala další operace (narkoza, rentgeny) šroub se vyndal. Po měsíci šla ven kovová plotýnka, opět pod narkozou s kontrolním rentgenem. Závěrečná diagnoza – šroub poškodil růstovou zónu, jedna z kostí asi nebude růst. Nožička byla v tu dobu opravdu hodně křivá. Následovaly kontroly, stav se nehoršil, ale ještě nebylo vyhráno. Fanuška už běhala jako o závod, ale na dovolenou jsme si ji netroufli vzít. Hlídala nám ji majitelka Fanuščiné sestřičky Flower Katka. Ta si radosti s hrajícími vlkodavími slečnami moc neužila. Za dva dny po našem odjezdu se Fanušce otevřela předtím již 3 x řezaná jizva. Chtěla jsem se vrátit do Čech, ale Katka mne přesvědčila, že to zvládne (2 psi a dvě děti – statečná kamarádka). Doktor Beránek opět v zahraničí, klinika ve Zlíně se od toho distancovala. A tak Katka vzala Fany ke svému ošetřujícímu veterináři, panu doktoru Macovi. Ten se spojil s dr. Beránkem, po dobu naší nepřítomnosti nohu léčil a po našem návratu jí opět pod narkozou jizvu znovu sešil. Tentokrát už bylo vše OK! Ale neradovali jsme se dlouho, Fany začala kulhat a na vánoce následovala další komplikovaná a složitá operace. Zažili jsme hodiny strachu o naši holčičku, hrůzy, že už se z narkozy neprobudí.

Ale nyní je červenec, z Fanušky vyrostla velká slečna s plavo-oranžovým kožíškem a běhá.
Samozřejmě zůstala u nás a dělá nám radost!

† ZUZANKA
narozena ???? - umrtí 14. 4. 2010

    Zuzanka - malá zrzavá kříženka trošku podobná jezevčíkovi. Její přítulnost a krásná kulatá očka jí získala oblibu každého, kdo k nám přišel.

Zuzka patřila původně paní Horké od naproti. Stará paní ji měla ráda, kupovala jí tatranky a měla ji doma v kuchyni. Zahrada domu nebyla oplocená a tak Zuzka, jako většina místních voříšků přicházela a odcházela podle libosti. My jsme ji poprvé viděli v roce 1995. Bylo léto a Franta, který bydlel u paní Horké v podnájmu, nás pozval podívat se na Zuzančina štěňátka. K jejich osudu se raději nebudu vyjadřovat. Tenkrát – tedy ryze teoreticky musela mít Zuzka nejmíň rok.
V roce 1996 jsme si pořídili Alvu a rok po něm Danulku. Někdy v té době paní Horká byla delší dobu v nemocnici. Její adoptivní dospělý syn, který se k ní nastěhoval i s rodinou se asi o Zuzku moc nestaral. Přicházela každý večer k nám a hledala něco k jídlu. Kolem misek našich vlkoušů většinou zůstalo něco ležet, a tak to slupla a schoulila se na nějaký volný pelíšek. Většinou jsme o ní ani nevěděli – ale pak se někdy nad ránem probudila a chtěla domů. Co kdyby se panička mezitím vrátila … Jenže v té době ještě schody do zahrady nebyly hotové a její krátké nožky jí výskok na zídku, ze které předtím skočila dovnitř, nedovolily. A tak štěkala dlouho a vytrvale svým pronikavým hláskem. Až někdo z nás vstal a šel jí otevřít. To se opakovalo pár týdnů. Pak se jednoho dne objevilo na hospodě smuteční oznámení. Paní Horká umřela. Zbylé obyvatele jejího domu Zuzanka nezajímala. Jednou v pátek večer jsme stále odněkud slyšeli její štěkání – na jídlo ale nepřišla. Když její tlumený štěkot pokračoval i v sobotu, nedalo mi to. Dům naproti byl zavřený a nikdo doma.
Nářek Zuzanky se ozýval ze sklepa. Dlouho jsem neváhala, vzala košík na provaz a do něj vodu a granulky. Erich mi pomohl vyrazit plechové sklepní okno a košík jsme tam Zuzce spustili. Žíznivě pila, ale granulek se nedotkla. Marně jsem doufala, že vleze do koše a nechá se vytáhnout. A skrz otevřené okénko bylo její štěkání ještě hlasitější a smutnější. Vydrželi jsme ještě jednu noc. V neděli ráno si Erich vyrobil „šperhák“, odemknul dveře do průjezdu a Zuzku ze sklepa vysvobodil. Běžela s námi, radostně vrtěla ocáskem a olizovala nám nohy.
Od té doby se už do domu naproti nikdy nevrátila. Lidé přijeli v úterý, dospělí Zuzku nepostrádali vůbec a když za mnou děti přišly, ať jim Zuzku vrátím, tak jsem to samozřejmě udělala. Ale žádnou mocí ji do domu nedostaly a ona hned zas utekla k nám. A zůstala …
Malá věrná tulačka. Těšila se na návštěvy a pokoušela se každé vetřít do postele. Loudila u stolu. Vždycky „řídila“ smečku, štěkala první u branky a s našimi i cizími pejsky se výborně snášela. Zvykla si i na jízdu v autě, na společné výlety. Jenom vodítko si nikdy nezvykla. Jednou jsem ji vzala na výlet. Vlakem do Vídně. Spala mi na klíně v tašce, dostala postroj, běžela vedle mne a její očka zvědavě koukaly na tu spoustu lidí, aut, psů i koňských spřežení v rakouské metropoli. Před dvěma lety si soused přivedl velkého psa. Do té doby byla Zuzka zvyklá podnikat své tajné výpravy pod plotem přes jeho pozemek. Novému hlídači se to asi nelíbilo a Zuzanku pokousal. Po několika hodinách se nějak připlížila domů. V šoku, naprosto apatická ležela na zemi v kuchyni, když jsem přišla z práce. Její oči byly netečné, nehýbala se, nemohla chodit. Rány napřed nebyly pod srstí slepenou zaschlou krví vidět. Když jsem ji začala stříhat a viděla díry ve kterých byly vidět kyčelní klouby, hned jsme ujížděli k veterináři. Zuzka dostala první pomoc, antibiotika a léky proti bolesti. Pan doktor se tvářil znepokojeně. Druhý den opět ošetření kráterů na stehnech a injekce proti bolesti. Cestou domů Zuzanka omdlela a spadla do zásuvky v bočních dveřích auta. Zůstala jsem stát na chodníku, třásla s ní jako zběsilá a když otevřela oči, tak jsem zbytek cesty domů řídila jednou rukou a druhou držela na Zuzance.
Bylo to jako zlý sen, před domem omdlela znovu. Probrala jsem ji a běžela domů. Trošku se napila a hned zas vodu vyzvracela. Položila jsem ji na pelíšek, klečela u ní, viděla její nepřítomný výraz a brečela jsem. Vůbec jsem si nevěděla rady a nikdo nebyl doma. Vlkodavové stáli v kroužku kolem mne a Cvučka utěšitelka si lehla vedle a položila mi hlavu na stehno. Pak přišel Erich a Marty. Zkusila jsem jim vysvětlit, co se děje a když Erich řekl cosi o kolapsu, vzpomněla jsem si na své mdloby v těhotenství. Natáhla jsem kafe do velké stříkačky a stříkla Zuzce do tlamičky. Působilo to jako zázrak, její očka začaly vnímat svět a za chvilku jí bylo líp. Ale rány hnisaly a nehojily se. Uběhl týden. Vyzkoušela jsem vše od drahých zázračných mastiček až po lidové recepty. Mezitím se narodilo Joyce 11 štěňátek a tak jsem se opravdu nenudila. Vzpomněla jsem si na prostředek, kterým léčí hluboké hnisavé rány manželé Fialovi z bystrcké veterinární ordinace. Tinktura nigra – koncentrovaný roztok hypermanganu. Třikrát denně jsem Zuzance tímto roztokem díry na kyčlích vytírala a pomalu se začaly stahovat. Brala jsem si Zuzku do postele, abych zabránila tomu, aby si rány rozlízávala. Ale byla jsem tak unavená, že jsem ji neuhlídala. Přes den měla Zuzanka na sobě obleček z prubanu, aby jí do ran nemohly mouchy. V noci dostávala límec. Léčení trvalo určitě pět týdnů, protože si vzpomínám, jak zvědavá štěňátka Zuzku za její obleček tahala.
Ale pak byly konečně rány suché a začaly pomalu zarůstat srstí. A v té době zase začala léčba Fanušky (viz naši psi, Fantastica), ale to už je jiná kapitola. Jenom už zpětně chápu, proč jsem při setkání vlkodavů v Bedřichově, kdy jsem ještě předtím na dálku neúspěšně zkoušela dokončit nejnutnější stavební úpravy, nevypadala zrovna OK. Ale Zuzanka se uzdravila a po několika měsících už zase dokázala vyskočit na lavici a běhala jako dřív. Zpozorovali jsme, že špatně slyší. Později ztratila sluch úplně a cítila jen otřesy, podle kterých reagovala na pohyb. Na bříšku se jí v mléčné žláze udělal velký tvrdý nádor, který jí zřejmě nevadil, protože stále dobře jedla a loni v létě ještě s námi podnikala dlouhé procházky po bedřichovských lesích. Nejšťastnější byla, když s námi mohla spát v posteli.
V poslední době se občas chovala trochu zmateně a někdy se počůrala, aniž by o tom věděla.
Její čumáček už byl bílý, oči měly trochu zákal a víc spala. Ale když viděla, že se jede na výlet, byla první v autě.
Ve středu večer ji Zlatka našla ležet u kostela. Zuzanka se podle svého zvyku vydala na výzvědy a srazilo ji auto.
Její dušička putovala z poslední tulácké výpravy přímo do psího nebe. Až do poslední vteřiny šťastná a veselá.

Maličký pejsek s velkým srdíčkem … Zuzi, chybíš nám moc.