Joyka prošla s velmi nadějnou svodem mladých a v 10 měsících se stala maďarskou junioršampionkou. Stále velmi poslušná a přítulná – velmi bouřlivě vítá všechny příchozí. Dnes je jí jeden rok.

Má krásný lehký prostorný pohyb a na svůj věk úžasnou trpělivost ve výstavním kruhu.

Ano, naše Joy vyrostla do výšky i do krásy. Hodně dlouho působila dojmem velmi štíhlé fenky spíš atletického typu, ale přesto se jí na výstavách dařilo, už v rekordních 10 měsících byla maďarskou junioršampionkou. Výstavy ale neměla ráda, hlavně jí vadilo odloučení od smečky a tak jsme jí vždy brali s sebou kamarádku. Joy byla tzv. pes vítací – k lidem bez výjimky milá až vtíravá, přátelská a radostná. Věděla, že na příchozí nesmí skákat a respektovala to. Až na výjimky – osoby z rodiny a příchozí nad 180 cm výšky. Ale i zde byla vždycky spíš něžná, tlapami se opírala o ramena návštěvníků jen velmi jemně. K ostatním psům spíš dominantní – ale jakmile byla bez vodítka, už se kamarádila.

V době, kdy jsme se rozhodli, že by snad byl vhodný čas, aby se stala maminkou, jí táhlo na 4. rok. Přála jsem si, aby měla štěňátka zjara, vždycky mi to připadá nějaké blíž přírodě. A tak jsem si vybrala a nechala schválit krycí psy a doufala, že budeme mít štěstí. Měli jsme. Když pominu, že jsem toho dne ujela asi 800 km, ráno oznámila, že jsem po desáté doma a vrátila se po 2 v noci, byla naše cesta na krytí úspěšná. Po poněkud zdlouhavém putování krajinou českou za potencionálními ženichy, kteří neměli to štěstí, se budoucí tatínek našeho vrhu F Amin zhostil svého úkolu už pod rouškou tmy na jedničku. Za dva měsíce se narodilo naší Joyce 11 mimišek. O zážitcích kolem porodu píšu v kapitole Štěňátka – vrh F. Joy byla jednou z fenek, která před i po porodu odmítala potravu, dostat do ní pár soust bylo stresující jak pro mne tak pro ni. Po porodu opravdu nevypadala moc dobře. Ale jakmile odešla štěnda z domu a zůstala nám tu vlivem komplikovaných událostí už jen Fanuška, dostala Joy zas chuť k jídlu. A stala se z ní pořádná baba. Docela legrační bylo, jak se jí změnila – ztmavla srst. Bylo to sice naprosto v souladu s popisem barev v knížce od Mc. Bryde – žíhaní vlkodavové jsou v dospělém věku šedí. Ale přesto jsem se vždy smála, když Joyku po delší době někdo viděl a byl na rozpacích, kdo je tento pes. Byla opravdu – zejména v zimě dost tmavá. Vzhledem k jejímu početnému vrhu jsme se rozhodli, že už ji připouštět nebudeme.

Joy zůstala velmi přítulnou citlivou fenou. Pokud jsem měla jakýkoli problém, byla první u mne a koukala svým tázavým pohledem, jestli mne může nějak zachránit nebo ochránit. A pak jako znamení nejvyšší náklonnosti přiběhla s plnou bradou vody, aby se pěkně do mne utřela. Ať už je to s dědičností jak chce, přesně tuhle vlastnost podědila její dcera Fany – nevynechá jedinou příležitost, aby si čumák zkusila osušit o moje šaty. A ještě jednu shodnou vlastnost jsem objevila, Fany má po mámě přesně stejnou metodu hygieny drápů. Olizuje a ožužlává drápky velmi hlasitě a pak když vstane, tak je pod tlapami jezero.

Joy byla v podstatě celý život bez zdravotních problémů. Pouze na vánoce 2008 měla torzi žaludku, kterou jsme včas odhalili, pak čekali neskutečně dlouho v Brně na veterině na operaci, prožili hodiny strachu, ale pak se nám Joy vrátila domů živá a zdravá. Chuť k jídlu ji neopustila, takže jsem ji spíš musela hlídat, aby neměla špeky. Po hárání na podzim 2010 měla Joy hormonální poruchu. Pejskům voněla ještě i po dvou, třech měsících a tak jsem se v lednu 2011 rozhodla, že se pojedeme poradit do Brna. Bylo provedeno podrobné vyšetření a shledán začátek zánětu dělohy. Protože Joy toho dne ještě nic nejedla, velmi rychle jsme se dohodli na rychlou operaci – kastraci, která měla předejít případným komplikacím.
Bohužel tomu tak nebylo. Při operaci byl objeven nádor na vaječníku, který už zřejmě metastázoval do plic. A tak operace trvala 3 x déle, než bylo naplánováno, protože se nedařilo zastavit krvácení. Po probuzení z narkozy, byla sice Joy vzhůru, ale měla její stav nebyl radostný. Dostala jsem pokyny, léky a rady a strávila jsem s ní doma celou noc. Její stav byl setrvalý, od půlnoci se ztížilo dýchání a na naše plány, že bude asi potřebovat kapačky a znovu lékaře už bohužel nedošlo, Ráno si k ní na chvilku lehl Erich a ona s hlavou v jeho dlaních a v krátce trvajících křečích odešla tam, kde už jí nic nebolí.

Její smrt mi vzala spoustu sil do dalších měsíců. Pořád jsem nechtěla vzít na vědomí, že už tu nikdy nebude. Dnes je pátek 13. ledna. Za dva dny už to bude rok, co je Joy v psím nebi. Pořád se mi po ní stýská.
Její dcera Fanča nám tu dělá radost a je celá máma v plavém provedení.
Život s pejsky přináší stále štěstí a vzápětí smutek....